JAPAN – SP KAZO

Trochu delší článek, ale Japonsko si to zaslouží...

Posledních pár dní uteklo jako voda, byly to dny plné objevování nového, nové kultury, mentality lidí, jídla, ale to nebyl důvod návštěvy Japonska. Podstatou byl druhý díl Světového poháru v boulderingu ve městě Kazo. Ještě jsem pořádně nevstřebal pocity z Meiringenu, v pondělí vyřizuji pracovní povinnosti a v úterý jsem již na cestě za dalším dobrodružstvím, plný motivace a sebevědomí. Let Praha – Moskva – Tokyo proběhne bez problému, do Japonska mě nechce pustit přístroj na odběr otisků prstů, no není to poprvé, co musím vysvětlovat důsledky prolezených prstů. Na letišti nasedám na vlak, dva přestupy a jsem v Kazu. Ještě stihnu projít město a vyzkoušet místní supermaket, mám toho dost, cesta byla dlouhá.

SP KAZO

Čtvrtek trávím v Tokyu, vydávám se především do dvou parků – parku Ueno a parku, kde kdysi stál „Imperiál palace“. Pěkné parky plné muzeí, na průlezkách protáhnu tělo, radost mi udělá meteorologická stanice, lidí nikde moc není, ti se vyrojí jen okolo oběda. Na oběd zkouším místní polévky, no, jiné chutě...

 Tokyo - Imperial palace

 Práce mně pronásleduje všude po světě

Japanese cuisine

V pátek ráno vyrážím na hrad v Kazu, zase dám chvíli šanci průlezkám a navečer mířím k registraci na závod, závodní horečka pomalu stoupá. Na mítinku se mluví o změně času kvalifikace a že se závod musí povést, lezení se hlavně v Japonsku musí ukázat v dobrém světle, možná si ho tady budeme moci užít během Olympiády v roce 2020.

  

Hrad v Kazu

Kvalifikaci lezeme neobvykle až odpoledne po ženách, nikam tedy nespěchám, ráno se kouknu na NHL zápas Florida – NY Islanders, lepší motivace než Jaromír Jágr není. V kvalifikaci se mi leze skvěle. Jedničkou proběhnu na první pokus, ve dvojce udělám trochu taktickou chybu a vždy před závěrečným krokem do topu propotím ruce, trojka je peklo, které má snad jen jeden přelez, čtyřka, technická lahůdka, se mi podaří třetím pokusem a poslední kolmáč ke svému překvapení vylezu OS. Výsledek solidní 3t5p a nakonec 7. místo ve skupině. Nepodcenit dvojku, mohlo to být mezi prvními, ale výchozí pozice pro semifinále parádní. K večeři oblíbené sushi, trošku boj s jet lagem, ale před půlnocí už jsem v říši snů.

Spokojenost po kvaldě

V neděli vstávám okolo šesté, jdu se proběhnout, sprcha, snídaně. Vše je správně nastavené, po včerejšku se necítím moc unavený a těším se. Do izolace chci dojít na otevíračku na osmou hodinu. Říkám si, že mám času dost a nespěchám, po cestě se stavím v krámku pro energii a od japonských skautek dostávám papírového ptáčka pro štestí. Předbíhá mě jeden japonský semifinalista, moc nechápu, kam běží, času je přece dost. Před halou už je velká fronta fandů lezení, jdu do izolace a tam mě čeká děsivé překvapení. „Martin, you are late, I have to speak with judge“, vykládá kostrbatou angličtinou japonský pomocník závodu. Jaké late? Vždyť izolace byla od 8.00 do 8.30, nebo ne? Nechápu to, nervózním, ale bylo 8.04, snad mě tam pustí, říkám si. Jenže, ruský official rozhodčí je neoblomný jako švýcarská žula, i přes mou snahu ho přesvědčit, že to byly jen 4 minuty a že jsme v Japonsku, na druhé straně zeměkoule, tak by mohl přimhouřit oko. Na druhou stranu to chápu, jsou pravidla a ta se musí respektovat. Posedím si ještě hodinku v místnosti pro rozhodčí, čekám na delegáta závodu, rozčiluju se a pořád se nedokážu dopídit toho, kde jsem udělal chybu, co jsem přehlédl. Bezmoc. Delegát je o něco mírumilovnější, chápe moji situaci, ale nedává mi šanci si v semifinále zalézt. Beru věci a mažu na hotel, nemám náladu sledovat semifinále, volám Kačce domů, potřebuju to ze sebe dostat a poslechnout si pár povzbudivých slov. Na hotelu se pomalu dobírám toho, kde se stala chyba. Problém byl v tom, že jsem si příliš dopředu vytiskl provisionální program, na mítinku se mluvilo jen o změně času kvalifikace, to jsem si pohlídal a zbytek neřešil a řídil jsem se tím, co jsem si vytiskl, tak jako vždycky. Jenže ještě před závodem došlo ke změně v provisionálním programu, o které nepadla na mítinku zmínka a o které jsem netušil. Podpásovka…

Vím, už je toho breku dost. Nakonec vyrážím kouknout na finále, nejprve lezou ženy a až pak muži, čímž se finále časově natáhne, atmosféra je slabší, zato bouldery povedené, Růstam diktuje. Po finále se potřebuji alespoň trošku vybouřit, a tak si dám hodinovku kliků.

 Asi jenom můj program

Finále

Chyba z mojí strany neomluvitelná, takové věci si mám jako závodník pohlídat, ale dělal jsem vše jako obvykle, špatný závod, osud..? Možná je vše špatné k něčemu dobré, tímto slovním spojením se alespoň snažím dostat do lepší nálady a myslet na další závody. Člověk se stále učí. Meiringen i povedená kvalifikace tady v Kazu mi dodávají sebedůvěru, cítím formu a rád bych vyrazil na další zámořské svěťáky do Indie a možná i Vailu, ale uvidíme jestli se podaří sehnat finance a jestli se udržím v laufu. A díky všem, co drží palce a podpoří i v takovéto situaci, popravdě jsem čekal spíše jiné reakce. Shit sometimes happens.

Další svěťák je již tento víkend v Číně, bez mojí účasti, ale v Indii snad budu zase v kole. Tabulka průběžného pořadí světového poháru se mi líbí. 

 

This entry is going to be a bit longer but Japan deserves it...

Last few days passed by quickly. They were full off exploring new culture, people's mentality, food… But this wasn't the main reason why I was here. I came for the second part of the bouldering World Cup in Kazo. On Monday I deal with the work-related issues and on Tuesday I'm heading for a new adventure, self-confident and motivated. The flight Prague-Moscow-Tokyo goes well, the only trouble is that the machine checking the fingerprints doesn't want to let me in Japan. Well, not the first time I had to explain what climbers' fingers look like and the consequences. In Kazo I take a walk across the city, try the local supermarket and I'm done for today - the journey was long.

On Thursday I go to Tokyo and I visit two parks in there - the Ueno park and the park where „Imperial palace“ was – both parks are beautiful and full of museums. I stretch a bit on the playground and then I see a weather station. There are only few people, most of them come out only to get lunch - speaking of which, I tried some local soups. Well, people have different tastes here, obviously...

On Friday I visit the Kazo castle and in the evening I register for the competition – the World Cup fever is getting higher. At the meeting we are told about a change in the qualification time and also that climbing should get some positive attentiton as there is a possibility that it would be among the Olympic disciplines in 2020.

Men's qualification takes place in an unusual time, after the women. In the meantime I watch the NHL match Florida – NY Islanders - there's no better motivation than Jaromír Jágr. During the qualification I'm doing very well – the first boulder in one attempt, then I make a slight strategic mistake in the second one – every time I get under the top my hands are too sweaty to finish, number three is terrible – there's only one successflul climber in the end. I climb the technical number three at the third attempt and, to my surprise, I do the last vertical boulder OS. With my score (3t5p) I end up at the 7^th place. If I didn't underestimate the second boulder, I could be among the best but it's a great position for the semifinal anyway. I have some sushi for dinner and struggle with a jet lag but I manage to fall asleep before midnight.

On Sunday I get up at about six o' clock, have a run, a shower and breakfast. Everything is going fine, I don't feel much tired after yesterday and I'm looking forward to the semifinal. I plan to go to the isolation at 8 and I'm telling myself there's plenty of time. I go shopping and I get a paper bird as a lucky charm from the Japanese girl scouts. One of the Japanese semifinalists passes me by, running. I have no idea why is he rushing so much, there's plenty of time, right? There is already a crowd of the climbing fans in front of the hall, I come to the isolation where something terrible happens. „Martin, you are late, I have to speak with judge“, one of the coordinators tells me in broken English. Late? What? I don't get it - the isolation was between 8.00 and 8.30, wasn't it? I'm nervous but I'm telling to myself, it was 8.04 when I came so maybe they'll let me in? But the Russian offcial judge is relentless, despite all my effort to persuade him that it was only 4 minutes and he could have a bit of mercy as I am on the second end of the globe. On the other hand I understand there are some rules that must be followed. I spend an hour in the judges' room, waiting for the delegate and I still can't find out what was wrong, what I overlooked. I' feel totally helpless. The delegate is more sympathizing, he understands my situation but does not give me chance to climb in the semifinal, either. So I take my stuff and get back to the hotel, I'm not exactly in the mood to watch the semifinal. I call Kačka to get some encouragement. Slowly I realize what was the mistake I made – I printed out the provisional schedule too much in advance. At the meeting they mentioned only the change in time of qualification, which I noted, but I didn't care about the rest and followed what I had printed out, as usually. However, the provisional schedule had changed before the competition and it wasn't mentioned at the meeting. Low blow, really...

Yeah, I know, enough crying. In the end I watch the final, women go first and men follow, the final gets longer and the atmosphere is not so great. The boulders are cool, though. After the final I need to put off some steam so I have an hour full of push-ups.

My mistake is inexcusable – I have to double check these things but I did everything as usually, maybe bad competition? Destiny? Maybe everything bad brings something good – or at least I keep saying this to myself to feel better and concentrate on next competitions. One never stops learning. Meiringen as well as the good score in qualification here in Kazo help me to feel self-confident and I'd like to participate in other World Cup competitions overseas – India and maybe also Vail, but we'll see if I gather enough money and keep in shape. Thanks to all who keep their fingers crossed for me and support me even in a situation like this – to be honest, I expected quite a different kind of response. Well, shit sometimes happens.

Another World Cup competition will take place this weekend in China. I won't take part in this one but I hope to reappear in India. I like the running table of World Cup results so far.

Maltatal a Meiringen 2. místo!!

Minulou sobotu jsme s Kačenkou nastartovali Sharana, nabrali Štěpánovy a vyrazili do Maltatalu. V plánu je odpočinek, naladit se na blížící se svěťák a užít si kvalitních skal. V neděli objevujeme poměrně malou oblast a po rozlezu nalézám do prvního cíle výjezdu - Wrestling with an Aligator 8B. Ke svému překvapení procházím úvodními kroky a ve flešovém pokusu mě zastavují až vrata, která dostávám při doskočení v podstatě topového madla. V dalším pokusu chyby, ve třetím taky plno chyb, ale nějak se boulderem probíjím až na vrchol.

Wrestling with an Aligator 8B

Poté posunujeme matice o pár metrů vedle pod The Power of Goodbye 8B. Štěpán zkouší kroky, radí mi Fleš, dolézám do závěrečného dynama, to mi ale vystavuje stopku. Dalším pokusem dynamo trefím dobře a druhé béčko je v kapse.

The Power of Goodbye 8B

V pondělí mám naplánovanou krásnou převislou linii Bugeleisen 8B+. Ráno je celkem podmínka, počkám, než se Štěpán vrátí z Wrestlingu a razíme pod "žehličku". Pomalu se prokousávám ostrými lištami a nakonec mi k přelezu chybí velmi málo.

Bugeleisen 8B+

Nejlepší pokus v Bugeleisen 8B+

Následující dva dny jdu vždy ráno dát pár pokusů do Bugeleisenu, ale prsty mě nechtějí moc poslouchat, taky je musím šetřit na závod, a tak se budu muset na tenhle boulder ještě někdy vrátit. V úterý, po neúspěchu na Bugeleisen, si spravuji chuť na boulderu Air 8A+/B, který se mi podaří vylézt na třetí pokus. Jinak si užíváme prostředí Maltatalu, odpočíváme před závodem a pomalu přejíždíme do Meiringenu.

Air 8A+/B

 Maltatal

Ve čtvrtek odpoledne dojíždíme do kempu v Meiringenu, zajdeme na registraci závodníků a pomalu nás pohlcuje atmosféra světového poháru.

Zahajovací Ceremoniál

V kvalifikaci nastupuji celkem brzy, jako šestý. V prvním kolmáči toho moc nepředvedu, ve dvojce se nedostanu přes špatný stisk a trojka je peklo. Dostávám se trošku do deprese, zatím žádný top ani zóna. Zbylé dva bouldery jsou v mírném a velkém převisu, naštěstí se mi je daří oba na druhý pokus přelézt. S výkonem jsem celkem spokojený, pořadím se v průběhu kvalifikace pomalu dostávám níž a níž, naštěstí se zastavím na 10. místě, tedy posledním postupovém. Uf, to byly nervy.

Dvojka a pekelnej stisk

 Silová pětka

Zbytek českých závodníků se s bouldery pere, seč může, pěkně zaleze hlavně Štěpán, kterému chybí kousek k semifinále – 25. - 26. místo, a Domča Dupalová 41. - 42. místo. Výsledky dalších Čechů - Petra Růžičková 49. - 50. místo, Eliška Vlčková 55. - 56. místo (Celkem 59 závodnic), Olin Klapal 73. - 74. místo, Roman Kučera 78. místo (Celkem 84 závodníků).

Semifinále se odehrává v podobném duchu jako kvalifikace. Dva kolmáče, jeden celkem lehký, který dávám na druhý pokus, a v jednom se sotva odlepím ze startovních chytů, ale naštěstí se mi jednou podaří udělat první krok a mám zónu. Poslední boulder je silovka, tu správně přečtu druhým pokusem a mám druhý top. Jako klíčový boulder se pro mě nakonec ukazuje jednička, kde se mi nakonec jako jednomu ze dvou závodníků daří dolézt do zóny, což se nakonec ukazuje jako rozhodující pro postup do finále! Podobný zápis jako já (2t4p) má dalších 5 borců, ale právě díky zóně na jedničce mám jako jediný 4 zóny a to mě posouvá do dalšího kola. Nervy to byly až do konce semifinále, kdy plno favoritů pohořelo, pro mě veliká radost, štěstí a další finále! 

 První semi a cheety

Silovka na čtyřce

Odpočinek, masáž od Kačky, Kabáti, dobré jídlo a zpět do izolace. Cítím se poměrně dobře, postup přebíjí únavu, těším se, motivace je velká, teď už můžu dopadnout jenom lépe. Finále se odehrává v pěkné atmosféře, v jedničce toho moc nepředvedu, zato silovou dvojku dávám jako jediný. Trojka je celkem lehký kolmáč, který dávají všichni. Čtyřka nakonec rozhodne o vítězi závodu. V prvním pokusu se natáhnu do zóny, na chvíli na strukturu přiložím ruku, chyt nepoužívám a lezu dál. V domnění, že mám zónu v kapse, jí už nevěnuji pozornost a snažím se dostat do topu bez její pomoci, v jednom pokusu se už blížím topu na dostřel, ale nedávám. Rubtsov získává v boulderu zónu a díky tomu vyhrává. Já končím na druhém místě, a třetí je Jorg Verhoeven. Druhé místo je pro mě obrovským úspěchem a doteď vstřebávám pocity ze závodu. Stálo při mně hodně štěstí, které je ve světovém lezení zapotřebí. 

 

 Finále by Sytse van Slooten

Stupně vítězů

Všem moc děkuji za podporu, je pěkné, kolik lidí mi drží palce a přeje úspěch! Díky těm, co byli osobně na místě, a mojí Kačce za velkou podporu na závodě a tréninku. Zítra odlet do Japonska na druhý závod, poleze se opět od nuly, konkurence je obrovská a je stále potřeba stát nohama na zemi, ale už teď se těším. Je krásné být součástí toho kolotoče!

Finále

Last Sunday Kačka and me picked up Štěpán and his girlfriend and set off to Maltatal. The plan was to rest and get in the mood before the World Cup and also to enjoy some good rocks. On Sunday we discovered a small area and after the warm up I started climbing my first boulder - Wrestling with an Aligator 8B. Surprisingly I get over the first moves and it is the jump into a top bucket that stops me. During the second and third attempt I'm making a lot of mistakes but finally I get to the top somehow.

After that we move the pads under The Power of Goodbye 8B. Štěpán tries the moves and tells me to flash it. I get into the final dyno but it stops me and I need a one more attempt to get it right. Another B for me.

On Monday I plan to climb a nice overhanging line Bugeleisen 8B+. The conditions are good in the morning so once Štěpán returns from Wrestling, we can start. I proceed slowly and I'm really close to finishing it.

I spend the following two days trying to climb Bugeleisen but I need to spare my fingers for the competition, so this boulder stays unconquered and I need to come back in future. So I compensate my failure with Air 8A+/B, which I finish at the third attempt.

On Thursday afternoon we come to the camp in Meiringen and after the registration we get fully absorbed in the atmosphere of the World Cup.

I start the qualification quite soon, I've got number 6. I'm not doing very well in the first boulder, at the second I fail due to a bad grip and number three is a pure hell. I'm getting a bit depressed - so far no top and no zone. The remaining two boulders are overhanging and fortunately I climb both of them at the second attempt. I'm quite satisfied with my performance even though regarding the score I'm getting lower and lower as the qualification proceeds. Luckily, I end up 10^{th -} which is the last position from which one can advance to the next round.

The rest of the Czech competitors do their best to deal with the boulders, Štěpán climbs really well and he almost gets to the semifinal (25th- 26th place), Domča Dupalová is 41th - 42th. The results of the others are as follows: Petra Růžičková 49th – 50th place, Eliška Vlčková 55th – 56th place (from 59 women), Olin Klapal 73th – 74th place, Roman Kučera 78th place (from 84 male competitors).

The semifinal is very similar to the qualification. There are two vertical boulders, one of them quite easy – I finished at the second attempt – and the other one, where I barely get over the first few holds but luckily I manage to do the first move and thus get in the zone. The last boulder requires lots of strength and I reach my second top. Eventually the first boulder is crucial – I am one of the two competitors who reached the zone, which gets me to the final! Other 5 guys have similar score as me (2t4p) but thanks to the zone in the boulder number one I am the only one who has four zones. It was a thrill, many promising climbers failed. I am super happy.

After some rest, listening to music and a massage I return to the isolation. I feel quite good, my enthusiasm from the previous success is stronger than fatigue, I'm looking forward to the competition and am highly motivated – now it can only be better and better. In the first boulder my performance isn't so great but I am the only person that deals with the second boulder successfully. Number three is an easy vertical which everyone finishes. And number four is the one that decides it all. During the first attempt I reach the zone, putting my hand on the structure for a moment. I take the zone for granted so I try to go for the top without it, and once I'm really close to the top but can't finish. Rubtsov gets the zone and wins, I am second and Jorg Verhoeven is third. It is a huge success for me and I'm still processing the whole experience. I was really lucky.

Thanks to everybody for their support, it's great how many people keep their fingers crossed for me and wish me success. Thanks to everyone who was there and to my Kačka for her support during the training and the competition itself. Tomorrow we fly to Japan, we'll start from the zero again and it's necessary to stay realistic as the competition is huge but I'm already looking forward to it. It's amazing to be a part of it!

Víkendové soustředění v BB