JAPAN – SP KAZO

Trochu delší článek, ale Japonsko si to zaslouží...

Posledních pár dní uteklo jako voda, byly to dny plné objevování nového, nové kultury, mentality lidí, jídla, ale to nebyl důvod návštěvy Japonska. Podstatou byl druhý díl Světového poháru v boulderingu ve městě Kazo. Ještě jsem pořádně nevstřebal pocity z Meiringenu, v pondělí vyřizuji pracovní povinnosti a v úterý jsem již na cestě za dalším dobrodružstvím, plný motivace a sebevědomí. Let Praha – Moskva – Tokyo proběhne bez problému, do Japonska mě nechce pustit přístroj na odběr otisků prstů, no není to poprvé, co musím vysvětlovat důsledky prolezených prstů. Na letišti nasedám na vlak, dva přestupy a jsem v Kazu. Ještě stihnu projít město a vyzkoušet místní supermaket, mám toho dost, cesta byla dlouhá.

SP KAZO

Čtvrtek trávím v Tokyu, vydávám se především do dvou parků – parku Ueno a parku, kde kdysi stál „Imperiál palace“. Pěkné parky plné muzeí, na průlezkách protáhnu tělo, radost mi udělá meteorologická stanice, lidí nikde moc není, ti se vyrojí jen okolo oběda. Na oběd zkouším místní polévky, no, jiné chutě...

 Tokyo - Imperial palace

 Práce mně pronásleduje všude po světě

Japanese cuisine

V pátek ráno vyrážím na hrad v Kazu, zase dám chvíli šanci průlezkám a navečer mířím k registraci na závod, závodní horečka pomalu stoupá. Na mítinku se mluví o změně času kvalifikace a že se závod musí povést, lezení se hlavně v Japonsku musí ukázat v dobrém světle, možná si ho tady budeme moci užít během Olympiády v roce 2020.

  

Hrad v Kazu

Kvalifikaci lezeme neobvykle až odpoledne po ženách, nikam tedy nespěchám, ráno se kouknu na NHL zápas Florida – NY Islanders, lepší motivace než Jaromír Jágr není. V kvalifikaci se mi leze skvěle. Jedničkou proběhnu na první pokus, ve dvojce udělám trochu taktickou chybu a vždy před závěrečným krokem do topu propotím ruce, trojka je peklo, které má snad jen jeden přelez, čtyřka, technická lahůdka, se mi podaří třetím pokusem a poslední kolmáč ke svému překvapení vylezu OS. Výsledek solidní 3t5p a nakonec 7. místo ve skupině. Nepodcenit dvojku, mohlo to být mezi prvními, ale výchozí pozice pro semifinále parádní. K večeři oblíbené sushi, trošku boj s jet lagem, ale před půlnocí už jsem v říši snů.

Spokojenost po kvaldě

V neděli vstávám okolo šesté, jdu se proběhnout, sprcha, snídaně. Vše je správně nastavené, po včerejšku se necítím moc unavený a těším se. Do izolace chci dojít na otevíračku na osmou hodinu. Říkám si, že mám času dost a nespěchám, po cestě se stavím v krámku pro energii a od japonských skautek dostávám papírového ptáčka pro štestí. Předbíhá mě jeden japonský semifinalista, moc nechápu, kam běží, času je přece dost. Před halou už je velká fronta fandů lezení, jdu do izolace a tam mě čeká děsivé překvapení. „Martin, you are late, I have to speak with judge“, vykládá kostrbatou angličtinou japonský pomocník závodu. Jaké late? Vždyť izolace byla od 8.00 do 8.30, nebo ne? Nechápu to, nervózním, ale bylo 8.04, snad mě tam pustí, říkám si. Jenže, ruský official rozhodčí je neoblomný jako švýcarská žula, i přes mou snahu ho přesvědčit, že to byly jen 4 minuty a že jsme v Japonsku, na druhé straně zeměkoule, tak by mohl přimhouřit oko. Na druhou stranu to chápu, jsou pravidla a ta se musí respektovat. Posedím si ještě hodinku v místnosti pro rozhodčí, čekám na delegáta závodu, rozčiluju se a pořád se nedokážu dopídit toho, kde jsem udělal chybu, co jsem přehlédl. Bezmoc. Delegát je o něco mírumilovnější, chápe moji situaci, ale nedává mi šanci si v semifinále zalézt. Beru věci a mažu na hotel, nemám náladu sledovat semifinále, volám Kačce domů, potřebuju to ze sebe dostat a poslechnout si pár povzbudivých slov. Na hotelu se pomalu dobírám toho, kde se stala chyba. Problém byl v tom, že jsem si příliš dopředu vytiskl provisionální program, na mítinku se mluvilo jen o změně času kvalifikace, to jsem si pohlídal a zbytek neřešil a řídil jsem se tím, co jsem si vytiskl, tak jako vždycky. Jenže ještě před závodem došlo ke změně v provisionálním programu, o které nepadla na mítinku zmínka a o které jsem netušil. Podpásovka…

Vím, už je toho breku dost. Nakonec vyrážím kouknout na finále, nejprve lezou ženy a až pak muži, čímž se finále časově natáhne, atmosféra je slabší, zato bouldery povedené, Růstam diktuje. Po finále se potřebuji alespoň trošku vybouřit, a tak si dám hodinovku kliků.

 Asi jenom můj program

Finále

Chyba z mojí strany neomluvitelná, takové věci si mám jako závodník pohlídat, ale dělal jsem vše jako obvykle, špatný závod, osud..? Možná je vše špatné k něčemu dobré, tímto slovním spojením se alespoň snažím dostat do lepší nálady a myslet na další závody. Člověk se stále učí. Meiringen i povedená kvalifikace tady v Kazu mi dodávají sebedůvěru, cítím formu a rád bych vyrazil na další zámořské svěťáky do Indie a možná i Vailu, ale uvidíme jestli se podaří sehnat finance a jestli se udržím v laufu. A díky všem, co drží palce a podpoří i v takovéto situaci, popravdě jsem čekal spíše jiné reakce. Shit sometimes happens.

Další svěťák je již tento víkend v Číně, bez mojí účasti, ale v Indii snad budu zase v kole. Tabulka průběžného pořadí světového poháru se mi líbí. 

 

This entry is going to be a bit longer but Japan deserves it...

Last few days passed by quickly. They were full off exploring new culture, people's mentality, food… But this wasn't the main reason why I was here. I came for the second part of the bouldering World Cup in Kazo. On Monday I deal with the work-related issues and on Tuesday I'm heading for a new adventure, self-confident and motivated. The flight Prague-Moscow-Tokyo goes well, the only trouble is that the machine checking the fingerprints doesn't want to let me in Japan. Well, not the first time I had to explain what climbers' fingers look like and the consequences. In Kazo I take a walk across the city, try the local supermarket and I'm done for today - the journey was long.

On Thursday I go to Tokyo and I visit two parks in there - the Ueno park and the park where „Imperial palace“ was – both parks are beautiful and full of museums. I stretch a bit on the playground and then I see a weather station. There are only few people, most of them come out only to get lunch - speaking of which, I tried some local soups. Well, people have different tastes here, obviously...

On Friday I visit the Kazo castle and in the evening I register for the competition – the World Cup fever is getting higher. At the meeting we are told about a change in the qualification time and also that climbing should get some positive attentiton as there is a possibility that it would be among the Olympic disciplines in 2020.

Men's qualification takes place in an unusual time, after the women. In the meantime I watch the NHL match Florida – NY Islanders - there's no better motivation than Jaromír Jágr. During the qualification I'm doing very well – the first boulder in one attempt, then I make a slight strategic mistake in the second one – every time I get under the top my hands are too sweaty to finish, number three is terrible – there's only one successflul climber in the end. I climb the technical number three at the third attempt and, to my surprise, I do the last vertical boulder OS. With my score (3t5p) I end up at the 7^th place. If I didn't underestimate the second boulder, I could be among the best but it's a great position for the semifinal anyway. I have some sushi for dinner and struggle with a jet lag but I manage to fall asleep before midnight.

On Sunday I get up at about six o' clock, have a run, a shower and breakfast. Everything is going fine, I don't feel much tired after yesterday and I'm looking forward to the semifinal. I plan to go to the isolation at 8 and I'm telling myself there's plenty of time. I go shopping and I get a paper bird as a lucky charm from the Japanese girl scouts. One of the Japanese semifinalists passes me by, running. I have no idea why is he rushing so much, there's plenty of time, right? There is already a crowd of the climbing fans in front of the hall, I come to the isolation where something terrible happens. „Martin, you are late, I have to speak with judge“, one of the coordinators tells me in broken English. Late? What? I don't get it - the isolation was between 8.00 and 8.30, wasn't it? I'm nervous but I'm telling to myself, it was 8.04 when I came so maybe they'll let me in? But the Russian offcial judge is relentless, despite all my effort to persuade him that it was only 4 minutes and he could have a bit of mercy as I am on the second end of the globe. On the other hand I understand there are some rules that must be followed. I spend an hour in the judges' room, waiting for the delegate and I still can't find out what was wrong, what I overlooked. I' feel totally helpless. The delegate is more sympathizing, he understands my situation but does not give me chance to climb in the semifinal, either. So I take my stuff and get back to the hotel, I'm not exactly in the mood to watch the semifinal. I call Kačka to get some encouragement. Slowly I realize what was the mistake I made – I printed out the provisional schedule too much in advance. At the meeting they mentioned only the change in time of qualification, which I noted, but I didn't care about the rest and followed what I had printed out, as usually. However, the provisional schedule had changed before the competition and it wasn't mentioned at the meeting. Low blow, really...

Yeah, I know, enough crying. In the end I watch the final, women go first and men follow, the final gets longer and the atmosphere is not so great. The boulders are cool, though. After the final I need to put off some steam so I have an hour full of push-ups.

My mistake is inexcusable – I have to double check these things but I did everything as usually, maybe bad competition? Destiny? Maybe everything bad brings something good – or at least I keep saying this to myself to feel better and concentrate on next competitions. One never stops learning. Meiringen as well as the good score in qualification here in Kazo help me to feel self-confident and I'd like to participate in other World Cup competitions overseas – India and maybe also Vail, but we'll see if I gather enough money and keep in shape. Thanks to all who keep their fingers crossed for me and support me even in a situation like this – to be honest, I expected quite a different kind of response. Well, shit sometimes happens.

Another World Cup competition will take place this weekend in China. I won't take part in this one but I hope to reappear in India. I like the running table of World Cup results so far.