Trochu
delší článek, ale Japonsko si to zaslouží...
Posledních
pár dní uteklo jako voda, byly to dny plné objevování nového,
nové kultury, mentality lidí, jídla, ale to nebyl důvod návštěvy
Japonska. Podstatou byl druhý díl Světového poháru v boulderingu
ve městě Kazo. Ještě jsem pořádně nevstřebal pocity
z Meiringenu, v pondělí vyřizuji pracovní povinnosti a
v úterý jsem již na cestě za dalším dobrodružstvím, plný
motivace a sebevědomí. Let Praha – Moskva – Tokyo proběhne bez
problému, do Japonska mě nechce pustit přístroj na odběr otisků
prstů, no není to poprvé, co musím vysvětlovat důsledky
prolezených prstů. Na letišti nasedám na vlak, dva přestupy a
jsem v Kazu. Ještě stihnu projít město a vyzkoušet místní
supermaket, mám toho dost, cesta byla dlouhá.
SP KAZO
Čtvrtek
trávím v Tokyu, vydávám se především do dvou parků –
parku Ueno a parku, kde kdysi stál „Imperiál palace“. Pěkné
parky plné muzeí, na průlezkách protáhnu tělo, radost mi udělá
meteorologická stanice, lidí nikde moc není, ti se vyrojí jen
okolo oběda. Na oběd zkouším místní polévky, no, jiné
chutě...
Tokyo - Imperial palace
Práce mně pronásleduje všude po světě
V pátek
ráno vyrážím na hrad v Kazu, zase dám chvíli šanci
průlezkám a navečer mířím k registraci na závod, závodní
horečka pomalu stoupá. Na mítinku se mluví o změně času
kvalifikace a že se závod musí povést, lezení se hlavně
v Japonsku musí ukázat v dobrém světle, možná si ho
tady budeme moci užít během Olympiády v roce 2020.
Kvalifikaci
lezeme neobvykle až odpoledne po ženách, nikam tedy nespěchám,
ráno se kouknu na NHL zápas Florida – NY Islanders, lepší
motivace než Jaromír Jágr není. V kvalifikaci se mi leze
skvěle. Jedničkou proběhnu na první pokus, ve dvojce udělám
trochu taktickou chybu a vždy před závěrečným krokem do topu
propotím ruce, trojka je peklo, které má snad jen jeden přelez,
čtyřka, technická lahůdka, se mi podaří třetím pokusem a
poslední kolmáč ke svému překvapení vylezu OS. Výsledek
solidní 3t5p a nakonec 7. místo ve skupině. Nepodcenit dvojku,
mohlo to být mezi prvními, ale výchozí pozice pro semifinále
parádní. K večeři oblíbené sushi, trošku boj s jet
lagem, ale před půlnocí už jsem v říši snů.
V neděli
vstávám okolo šesté, jdu se proběhnout, sprcha, snídaně. Vše
je správně nastavené, po včerejšku se necítím moc unavený a
těším se. Do izolace chci dojít na otevíračku na osmou hodinu.
Říkám si, že mám času dost a nespěchám, po cestě se stavím
v krámku pro energii a od japonských skautek dostávám
papírového ptáčka pro štestí. Předbíhá mě jeden japonský
semifinalista, moc nechápu, kam běží, času je přece dost. Před
halou už je velká fronta fandů lezení, jdu do izolace a tam mě
čeká děsivé překvapení. „Martin, you are late, I have to
speak with judge“, vykládá kostrbatou angličtinou japonský
pomocník závodu. Jaké late? Vždyť izolace byla od 8.00 do 8.30,
nebo ne? Nechápu to, nervózním, ale bylo 8.04, snad mě tam pustí,
říkám si. Jenže, ruský official rozhodčí je neoblomný jako
švýcarská žula, i přes mou snahu ho přesvědčit, že to byly
jen 4 minuty a že jsme v Japonsku, na druhé straně zeměkoule,
tak by mohl přimhouřit oko. Na druhou stranu to chápu, jsou
pravidla a ta se musí respektovat. Posedím si ještě hodinku
v místnosti pro rozhodčí, čekám na delegáta závodu,
rozčiluju se a pořád se nedokážu dopídit toho, kde jsem udělal
chybu, co jsem přehlédl. Bezmoc. Delegát je o něco
mírumilovnější, chápe moji situaci, ale nedává mi šanci si
v semifinále zalézt. Beru věci a mažu na hotel, nemám
náladu sledovat semifinále, volám Kačce domů, potřebuju to ze
sebe dostat a poslechnout si pár povzbudivých slov. Na hotelu se
pomalu dobírám toho, kde se stala chyba. Problém byl v tom,
že jsem si příliš dopředu vytiskl provisionální program, na
mítinku se mluvilo jen o změně času kvalifikace, to jsem si
pohlídal a zbytek neřešil a řídil jsem se tím, co jsem si
vytiskl, tak jako vždycky. Jenže ještě před závodem došlo ke
změně v provisionálním programu, o které nepadla na mítinku
zmínka a o které jsem netušil. Podpásovka…
Vím,
už je toho breku dost. Nakonec vyrážím kouknout na finále,
nejprve lezou ženy a až pak muži, čímž se finále časově
natáhne, atmosféra je slabší, zato bouldery povedené, Růstam
diktuje. Po finále se potřebuji alespoň trošku vybouřit, a tak
si dám hodinovku kliků.
Asi jenom můj program
Chyba
z mojí strany neomluvitelná, takové věci si mám jako
závodník pohlídat, ale dělal jsem vše jako obvykle, špatný
závod, osud..? Možná je vše špatné k něčemu dobré,
tímto slovním spojením se alespoň snažím dostat do lepší
nálady a myslet na další závody. Člověk se stále učí.
Meiringen i povedená kvalifikace tady v Kazu mi dodávají
sebedůvěru, cítím formu a rád bych vyrazil na další zámořské
svěťáky do Indie a možná i Vailu, ale uvidíme jestli se podaří
sehnat finance a jestli se udržím v laufu. A díky všem, co drží
palce a podpoří i v takovéto situaci, popravdě jsem čekal
spíše jiné reakce. Shit sometimes happens.
Další svěťák je již tento víkend v Číně, bez mojí účasti, ale v Indii snad budu zase v kole. Tabulka průběžného pořadí světového poháru se mi líbí.
Další svěťák je již tento víkend v Číně, bez mojí účasti, ale v Indii snad budu zase v kole. Tabulka průběžného pořadí světového poháru se mi líbí.
This entry is
going to be a bit longer but Japan deserves it...
Last few days passed
by quickly. They were full off exploring new culture, people's
mentality, food… But this wasn't the main
reason why I was
here. I came for
the second part of the bouldering World Cup in Kazo. On
Monday I deal with the work-related issues and on Tuesday
I'm heading for a new adventure, self-confident
and motivated. The flight
Prague-Moscow-Tokyo goes well, the only trouble is that the machine
checking the fingerprints doesn't
want to let me in Japan. Well, not the first time I had to explain
what climbers' fingers look like and the
consequences. In Kazo I take a walk across
the city, try the local supermarket and I'm done for today - the
journey was long.
On
Thursday I go to Tokyo and I visit two parks in there - the Ueno park
and the park where „Imperial
palace“ was – both parks
are beautiful
and full of museums. I stretch a bit
on the playground and then I see
a weather station. There are only few people, most of them come out
only to get lunch - speaking of which, I tried
some local soups. Well, people have
different tastes here, obviously...
On Friday I visit the Kazo castle and in the evening I register
for the competition – the World Cup fever is getting higher. At the
meeting we are told about a change in the qualification time and also
that climbing should get some positive attentiton as there is a
possibility that it would be among the
Olympic disciplines in 2020.
Men's
qualification takes place in an unusual time, after the women. In
the meantime I watch the NHL
match Florida – NY Islanders - there's
no better motivation than Jaromír Jágr. During
the qualification I'm doing
very well – the first boulder in one attempt, then
I make a slight strategic mistake in
the second one – every time I get under the top my hands are too
sweaty to finish,
number three is terrible
– there's only one successflul climber
in the end.
I climb the technical number three at the third attempt and, to my
surprise, I do
the last vertical boulder
OS. With my score (3t5p) I
end up
at the 7th
place. If
I didn't underestimate the second boulder, I could be among the best
but it's a great position for the semifinal anyway. I have some sushi
for dinner and struggle with a jet lag but I manage
to fall asleep before midnight.
On
Sunday I get up at about six o' clock, have a run, a shower and
breakfast. Everything is going fine, I don't
feel much
tired after yesterday and I'm
looking forward to the
semifinal. I plan
to go to the isolation
at 8 and I'm
telling myself
there's plenty of
time. I go shopping
and I get a
paper bird as a lucky charm from
the Japanese
girl scouts. One of the Japanese
semifinalists passes me by,
running. I have no idea why is he rushing so much,
there's plenty of time, right? There is already a crowd of the
climbing fans in front
of the hall, I come
to the isolation where
something terrible happens. „Martin, you are late, I
have to speak with judge“, one of the
coordinators tells me in
broken English. Late? What? I don't
get it - the isolation was between 8.00 and 8.30, wasn't it? I'm
nervous but I'm telling to myself, it was 8.04 when I came so maybe
they'll let me in? But the Russian offcial judge is relentless,
despite all my effort to persuade him that
it was only 4 minutes and he could have a
bit of mercy as I am on the second
end of the globe. On the other hand I understand there are some
rules that must be followed. I spend an hour in the judges' room,
waiting for the delegate
and I still can't find
out what was
wrong,
what I
overlooked.
I' feel totally
helpless. The
delegate is
more sympathizing,
he understands my situation
but does not
give me chance
to climb in the
semifinal, either. So
I take my stuff and get back
to the hotel, I'm not
exactly
in the mood to
watch the semifinal.
I call Kačka
to get some
encouragement.
Slowly I realize what
was the
mistake I made – I printed
out the provisional schedule
too much in advance.
At the meeting they mentioned
only the change in
time of
qualification, which
I noted, but I didn't care
about the rest
and followed what I had
printed out,
as usually.
However, the
provisional schedule
had changed before the
competition and it wasn't
mentioned at the meeting. Low
blow, really...
Yeah,
I know, enough crying. In the end I watch the final, women go first
and men follow, the final gets longer and the atmosphere is not so
great. The boulders
are cool, though. After the final I
need to put off some steam so I have an hour full
of push-ups.
My
mistake is inexcusable – I have to double check these things but I
did everything as usually, maybe bad competition? Destiny? Maybe
everything bad brings something good –
or at least I keep saying this to myself to feel better
and concentrate on next
competitions. One never stops learning. Meiringen as well as the good
score in
qualification here in Kazo help me to feel self-confident
and I'd like to participate in other
World Cup competitions overseas – India and maybe also Vail, but
we'll see if I gather enough money and keep in shape. Thanks to all
who keep their fingers crossed for me and support me even in a
situation like this – to be honest, I expected quite a different
kind of response. Well, shit sometimes happens.
Another World Cup competition will take place this weekend in China. I won't take part in this one but I hope to reappear in India. I like the running table of World Cup results so far.
Another World Cup competition will take place this weekend in China. I won't take part in this one but I hope to reappear in India. I like the running table of World Cup results so far.